Martine, jak se rodilo tvé rozhodnutí skončit v pardubickém A týmu?

To rozhodnutí ve mně zrálo několik sezón a nebylo vůbec jednoduché. Každý rok jsem vždy našel mnoho důvodů, proč znovu naskočit do letní přípravy. Ta ovšem začínala každým rokem dříve a dříve a pro mě bylo stále náročnější skloubit florbal, školu, práci a volný čas tak, abych nic z toho nezanedbával. Až nyní si umím život bez florbalu, alespoň tedy toho vrcholového, představit. Chybět mi určitě bude, ale je spousta sportů, které bych si chtěl vyzkoušet, nebo se k nim vrátit (lyže na mě při každé návštěvě garáže volají, kdy už je konečně zase vezmu do Alp nebo aspoň na pár dní do Říček, protože na to byly zvyklé každý víkend). Také chci více cestovat a celkově plánů, jak vyplnit čas dříve věnovaný florbalu, mám naštěstí spoustu, takže nudit se určitě nebudu.

Bylo ještě něco, co mohlo tvé rozhodnutí zvrátit, nebo jsi byl pevně rozhodnutý?

Asi bych se na to koukal jinak, kdyby se mi povedlo udržet se celou sezónu v prvních dvou pětkách a patřil bych k oporám týmu. V tu chvíli by mi dávalo smysl dojíždět z Prahy (potažmo z Ústí nad Orlicí) na tréninky. Bohužel se mi především bodově nedařilo tak, jak bych si představoval, z elitních lajn jsem vypadl a to v mém rozhodování hrálo velkou roli.

Do Sokola jsi přišel v sezóně 2010/2011 z Orlicka–Třebovska. Pamatuješ si na své začátky v "áčku"?

Moc dobře si to pamatuju a trochu mě mrazí z toho, že už je to sedm let. Tenkrát nás do přípravy nastoupilo spoustu, kteří jsme byli podobně mladí a znali se jako bývalí soupeři nebo spoluhráči z mládežnických výběrů. Možná i proto jsem si na první trénink dovolil přijít s čerstvým modrostříbrným přelivem na hlavě. Harcovníci jako Karel Brychta nebo Štěpán Vacík si mohli hlavu ukroutit zhruba jako Karel Šíp ve znělce pořadu Všechnopárty. Nezapomenutelný pro mě byl také první zápas v extralize, který jsme vyhráli na Kladně 4:3, já vsítil dva góly a figuroval jsem na devátém místě kanadského bodování před Johanem Von der Pahlenem. (smích) I přesto, že to byla v té sezóně nakonec jediná výhra, na ten rok vzpomínám strašně rád. Výborná parta v kabině a zvládnuté play down s Vichrasovou "zlatou" tečkou v prodloužení rozhodujícího utkání proti Spartě. To bylo hodně silné.

V A týmu jsi poté strávil několik let a zažil spoustu spoluhráčů i trenérů. Je něco, co ti z tvého pardubického angažmá utkví v pamětí nejvíc?

Jednoznačně lidi. Když se za těmi lety ohlédnu, vidím stovky tváří, které jsem díky tomu mohl poznat. Vidím spoluhráče (těch je nejvíc), další Sokoly (těch je taky nejvíc), fanoušky a fanynky (těch je taky strašně moc), protihráče (těch je míň), rozhodčí (těch je úplně nejmíň) a další lidi, co se kolem florbalu motají. Někdo mi vstoupil do života víc, někdo míň, každopádně je to to, čeho si na mém angažmá cením nejvíc. Před vnoučaty si navíc můžu honit triko díky kompletní medailové sbírce z turnaje Czech Open, okořeněné skalpem Pixba Wallenstam, a více než dvoutisícové návštěvě v pardubické Tipsport areně v zápase s Tatranem. Jedno nej zkrátka vybrat nemůžu. Kdyby mi to ale nepřinášelo tolik radosti, zabalil bych to asi dříve.

Je i něco, na co nebudeš vzpomínat úplně rád?

Těch negativních vzpomínek moc není. Jasně, někdo namítne každoroční neúspěch se dostat do play off. Na druhou stranu, končit každou sezónu vítězným zápasem taky není k zahození, ne? Ale i to se nám vlastně jednou nepovedlo a spadli jsme o soutěž níž. To asi beru za největší negativum. Tím spíš, když jsem v té sezóně dohromady odehrál asi 3 minuty (a nebylo to vinou zranění). To pozitivní u mě ale jednoznačně převládá.

Jakým směrem se bude nyní ubírat tvá florbalová kariéra?

Zatím to vypadá, že na východ. Z kuloárů jsem se dozvěděl, že mého agenta kontaktoval Jürgen Klopp Východních Čech, tedy Ondřej Syrový, a nyní je to prý na domluvě obou klubů. Nabídek mám ale samozřejmě přehršel, zvítězí ta nejlukrativnější. (smích) Zkráceně řečeno – vracím se do Orlicka–Třebovska. Je navíc možné, že s florbalem budu mít v budoucnu co dočinění nejen jako hráč. Delší dobu nosím v hlavě pár nápadů, teď jen doufám, že nezůstane jen u nich a budeme si moci o jejich realizaci popovídat třeba v příštím rozhovoru.

Máťo, za všechny pardubické fanoušky díky za vše! Je něco, co bys chtěl na závěr rozhovoru vzkázat?

Jsem nadšený z té cesty, kterou jak florbal, tak především pardubický klub za tu dobu, co jsem tu působil, urazily. Všechno se posunulo na vyšší úroveň co se týká zázemí, vybavení, péče o hráče, marketingu. Nedávno jsem například psal do školy seminární práci zaměřenou na marketingovou komunikaci Sokola Pardubice. Horko těžko se mi hledaly mouchy a návrhy na zlepšení. Vedení v tomto směru poslední roky odvádí skvělou práci.

Na úplný konec jsem si nechal fanoušky. V první sezóně chodila do nafukovačky na Dukle zhruba stovka nadšenců. Letos jsme měli průměr 422 diváků na zápas, což je obrovský posun. Konec v A týmu určitě neberu jako konec Martina Junka v Pardubicích. Věřím, že s klukama budeme v kontaktu i nadále, navíc tady mám spoustu přátel a velkou část rodiny, takže sem jezdím často a rád. No a to, že jste to dočetli až sem, znamená, že vám nejsem lhostejný buď já nebo pardubický florbal. Obojího si moc vážím. Díky a na viděnou!