Dominiku, jak se rodilo tvé rozhodnutí skončit v pardubickém A týmu?

Bylo zkrátka na čase posunout se dál. Florbalu jsem od šesti let obětoval strašně moc. Minulou sezónu jsem cítil, že A týmu už nedokážu věnovat tolik času a energie, kolik bych chtěl. V klubu zároveň trénuji několikátým rokem mládež a přiznám se, že během roku jsem postupně začal tíhnout spíše k trénování našich dětí než hraní Superligy. O trénování jsem se začal zajímat více do hloubky a rozhodně bych se tomu chtěl dále věnovat, protože mě to strašně baví. Jednoduše skloubit dohromady hraní za A tým, trénování mládeže a mimoflorbalové povinnosti je hrozně náročné, tudíž jsem něco musel vypustit. Nyní už budu mít čas věnovat se všem aktivitám na 100%, takže bude i čas na přítelkyni, cestování nebo jiné sporty, na což se po těch letech opravdu těším.

Bylo ještě něco, co mohlo tvé rozhodnutí zvrátit nebo jsi byl pevně rozhodnutý?

Moje rozhodnutí nepřišlo ze dne na den. Dlouho jsem o tom přemýšlel a mluvil se spoustou lidí. Ve finální fázi už však nebylo co řešit. Byl jsem rozhodnutý a přemlouvání by nepomohlo.

V A týmu jsi i přes svůj nízký věk strávil několik sezón. Pamatuješ si na své začátky v „áčku“?

Myslím, že to začalo pozváním do letní přípravy, kterou tehdy vedl Míra Janovský. Bylo nás tehdy hned několik "mlaďáků" a do přípravy jsme šli s tím, že když zaujmeme, tak sezónu strávíme v A týmu. Na samotnou letní přípravu si už však pamatuji velmi dobře, protože takový masakr jsem v životě nezažil. Já jsem nikdy neměl fyzičku na rozdávání, takže si zpětně říkám, jak jsem to mohl vůbec přežít. V patnácti letech to byl pro mě neskutečný fyzický zápřah. To, že jsem se na konci srpna dostal definitivně do kádru, bylo pro mě splněním snu. A asi právě vidina tohoto snu a trochu štěstí mi pomohlo celou přípravu přežít a prosadit se. A nesmím zapomenout na Míru Janovského, který mě v podstatě florbalově vychoval a dal školu do života.

Po této náročné přípravě ses prosadil a odehrál desítky zápasů v nejvyšší soutěži. Jaké máš vzpomínky na první zápas v tehdejší extralize?

Ten se zrovna hrál v tehdejší ČEZ Aréně, bylo to proti Havířovu a já jsem byl v line-upu. Nikdy nezapomenu, když vyhlásili moje jméno. Od mala jsem se chodil dívat nejen na florbalovou extraligu, ale taky na hokej. Vždycky jsem si představoval a snil o tom, jaké to musí být, když vás před fanoušky vpotemnělé hale osvětlené reflektory, které míří pouze na vás, vyhlásí a vy jdete na hřiště s dresem, na kterém máte svoje jméno, zároveň se u toho vidíte na kostce a lidi tleskají. Ten den se mi to všechno splnilo. Ještě si pamatuji, že ten zápas jsem si připsal první bod za asistenci Kájovi Brychtovi.

S tou asistencí to ale nebylo až tak jednoznačné, je to tak?

Nikdy jsem to neřekl a nepřiznal, ale výjimečně jsem se pokusil vystřelit. Ta střela mně však sjela a skončila na hokejce Karlose, který to uklidil do brány. Vypadalo to jako úmysl, ale ve skutečnosti to tak nebylo. I jemu jsem tehdy řekl, že jsem ho viděl a nahrál mu. (smích)

V klubu jsi prošel všemi mládežnickými kategoriemi a kariéru zakončil v A týmu. Na co budeš nejvíce vzpomínat?

Těžké vypíchnout jen některé okamžiky. Jsem strašně rád za to, že jsem měl možnost potkat spoustu skvělých lidí, ze kterých se de facto stala moje druhá rodina. Sport je super, ale zážitky, které prožijete s lidmi, které máte rádi, vám pak utkví v paměti více než sportovní výsledky. A můžou to být okamžiky pozitivní i negativní. V Pardubicích se mi nikdy nestalo, že by se zde sešli lidé, se kterými bych si nerozuměl, a proto florbalem dál žiju a stále mě baví.

Jakým směrem se bude nyní ubírat tvá florbalová kariéra?

Kromě toho, že jsem skončil v A týmu, se toho až tolik nemění. V klubu budu nadále pracovat s našimi talenty jako trenér mládeže. Chtěl bych se jako trenér zlepšovat a pracovat na sobě stejně tak, jako když jsem byl hráčem v „áčku“. Vlastně se mi líbí učit děti věci, ve kterých jsem měl já sám nedostatky a snažil se na nich pracovat. Trošku si to na nich vynahrazuju, teď je ale otázka, jaké učení je těžší.

Co aktivní hraní, budeš někde pokračovat?

Příští sezónu budu působit v některém z hobby týmů Sokola. Nedávno se mě někdo ptal, zda bych to nechtěl zkusit v nějakém jiném klubu, jestli se chci skutečně „zahrabat“ někde v přeboru. Odpověděl jsem, že bych to zkusit nechtěl. Tady mi nic nechybí a snad chybět nebude.

Domčo, za všechny pardubické fanoušky díky za vše! Je něco, co bys chtěl na závěr rozhovoru vzkázat?

Jelikož s florbalovou kariérou rozhodně nekončím, ať už jako hráč nebo trenér, tak tady nechci psát nějaké dojemné proslovy. Každopádně bych chtěl poděkovat všem, kteří mně pomohli či podpořili v mém dětském snu hrát extraligu. Ať už to byla rodina, trenéři, hráči nebo kamarádi. Nemá smysl tady všechny vypisovat. I když to neumím dát třeba úplně najevo, tak si toho všeho, co pro mě udělali, nesmírně vážím. Co se týče klubu a fanoušků, tak se nebojím říct, že tato sezóna byla přelomová. To, že lidi v Pardubicích chodí na florbal rádi, se ví. Ale o jaký kus dopředu šlo celé fungování klubu včetně organizace zápasů je naprosto fantastické. Vím, že za tím je obrovské množství práce, o to víc smekám klobouk dolů. A i proto jsem rád, že toho všeho jsem součástí a můžu se na tom podílet.